Vítám Vás všechny u dnešního článku.
Je poměrně zvláštní cokoliv psát po více jak třech měsících a svým způsobem je to velký výstup z mé komfortní zóny a předem se omlouvám, zda-li to bude chaotické.
Lhala bych kdybych řekla, že minulý rok byl tím nejlepším v mém životě. Vždycky jsem si říkala, že už prakticky nemůže být hůř a víte co? Může. Poměrně rychle. To, že celý rok se poměrně dost kazil a jedinými pozitivy z celého roku bylo, že mi do života přišel Aki, a že jsem odstátnicovala a můžu se tak pyšnit bakalářským titulem. Po skoro 9 letech mi zkrachoval v prosinci vztah, který se úspěšně kazil (a to je opravdu hodně mírně řečeno) už od ledna (ale haprovalo to někdy od roku 2021). Bylo to těžké období, asi se dá říct, že pro oba z nás a vyvrcholilo to pravě v prosinci, kdy jsme se rozešli. Ještě před tím jsem měla covid a v září se babička dostala do nemocncie s růží a byla ve vážném stavu (naštěstí už je v pořádku).
Myslela jsem si, že se mi po rozchodu naprosto zničil život. Uznávám, že to se mnou po psychické stránce muselo být náročné, byla jsem deprimovaná, zlomená a zoufalá už během vztahu, kdy jsem věděla, že to takhle dál nejde, ale nechtěla jsem zahodit tolik společných let (když se na to zpětně dívám, nikdy jsem se neměla pokoušet to zachraňovat, protože mě to maximálně ničilo znovu a znovu). Kvůli sobě jsem se musela odstěhovat zpátky k mamce a začátek ledna byl hrozně náročný (ale měla jsem kolem sebe zpátky své kamarády, milující rodinu a nového -pro mě velice podstatného- člověka, kteří mi byli v naprosto všem oporou a podporou).
Upřímně jsem vůbec neměla náladu cokoliv psát. Řekla bych, že se postupně ze všeho dostávám, asi bude něco na tom, že čas léčí rány. Nebylo snadné začít vše od znovu, denně dojíždět a seznamovat se s novými lidmi, ale mám kolem sebe naprosto úžasné lidi. Mám vedle sebe chápavého partnera, se kterým jsem sice krátce, ale cítím se neskutečně moc milovaná a vidím, jak moc se o mě zajímá a stará se o mě. Je strašně hezké vidět, že vás někdo bere takovou jaká jste, že se vás nesnaží nijak drasticky měnit, že akceptuje, že jsou dobré dny, ale že jsou i ty špatné a místo shazování se vám snaží pomoct. Když se na vše dívám teď, uvědomuju si, jak toxická jsem uměla být a jak nezdravý pro oba byl náš dlouhý vztah, upřímně nevím, jestli tohle budeš číst, ale vím, že jsi občas četl, co jsem psala, takže jestli ano - děkuji ti za to, že jsi mě zlomil a odkopl, díky tobě vím, že mě nic už nerozhází, a že je mnoho lídí, kteří si mě váží, respektují mě a co víc - stojí za mnou, což ty jsi nikdy nedokázal. Víte, je strašně krásný po dlouhé době zase někomu věřit. Jsem nesmírně vděčná svému příteli za to, že má se mnou trpělivost, a že mám po strašně dlouhé době chuť žít a neupadávat do hloupého stereotypu a myšlenek typu - nikdy nebudu dost dobrá, nikdo mě nemá rád atd - jestli nemá, tak ať nemá. Za tu dobu jsem našla sama sebe a to je jedna z těch nejvíce podstatných věcí, která se mi mohla stát.
Komentáře
Okomentovat